Když jsme minulé zimy mnohokrát běžkovali kolem Jizery v nejvyšším úseku, kde u soutoku Safíráku a Jizery vede běžkařská stopa přes dřevěný most mezi Polskem a Českem. Tady jsme vždy v myšlenkách fantazírovali, že by bylo skvělé si na tomto úseku Jizery za pěkného vodního stavu zapádlovat. Je to místo, kde končí rezervace „Rašeliniště Jizery“, takže zde už nehrozí konflikt s ochranáři a přírodě bychom nijak neškodili.
Poznámka: samozřejmě vím, že oficiální název Safíráku je Jizerka, ale pod tímto správným jménem ten potok v podstatě nikdo nezná, tak budu s dovolením v tomto článku i nadále používat slangový název Safírák.
Jenže jak na toto místo dostat kajak? Pokud nejste Petr Kellner, jehož záliba v létání vrtulníkem byla dobře známá, tak jsou v podstatě jen 2 způsoby: buď sjet Safírák a pak pokračovat navazující Jizerou dále (při reálné vodácké výkonnosti mojí i většiny dalších vodáků je to nemyslitelné), nebo sem kajak dovláčet na rameni (což je nepředstavitelnej vopruz, cesta lesem z nejbližšího parkoviště pod Bukovcem je 2 km dlouhá).
Až s vynálezem PackRaftu se všechno samo od sebe vyřešilo! ☺
Celou letošní zimu jsme se tedy začali oblizovat nad představou, že na první jarní pořádné vodě vyrazíme na tento málo známý úsek. Příprava přes zimu byla jasná: zkusit zjistit, jaký je vhodný vodní stav a jaká je obtížnost této zhruba 5 km dlouhé etapy od soutoku až k železničnímu mostu. Snadné otázky, nejasné odpovědi. Tento úsek je totiž díky svojí špatné dostupnosti prakticky neježděný, takže ho jezdí jen kajakáři, kteří jsou schopní sjet Safírák a ti si po prožitém stresu z pekelného splachovadla Safíráku na námi vyhlédnutý úsek vůbec nevzpomínají. Prostě je v daném rozpoložení mysli pod jejich rozlišovací schopnost!
Takže tajemnost úseku nadále trvala i po výzvědných hovorech. Navíc jsme z jedné nevinné věty v jednom rozhovoru naivně usoudili, že „je to lehký“, protože „kdyby tam byl nějakej velkej průser, tak bych si ho vybavil a řekl bych ti to“. Prostě „jedeš na voči a za chvilku jsi u toho vysokýho železničního mostu“.
Paráda! Natěšený jsme v pondělí 3.5. za vodního stavu 25 m3 (vodočet Jablonec nad. J. platný pro tento úsek i pro úsek z Mýta) dojeli na už zmíněné parkoviště u Bukovce, mezi zbytky sněhu se převlékli do hydra (pro období ježdění na konci zimy samozřejmě jednoznačně doporučuju kvalitní celotělový sucháč a hodně se pod něj obléknout – voda je z tajícího sněhu a má maximálně tak 5 °C). Pětikilový PackRaft jsme šoupli do batohu a za veselých chytrých keců tradá pěšky volným tempem po turistické cestičce směr start etapy.
Cestou jsme slyšeli celkem silné hučení první nejbližší peřeje od soutoku, ale neohroženě jsme vtipkovali na téma „kdybych tu vodu neměl prohlédnutou za zimního nízkého vodního stavu, tak bych se vážně rozmýšlel, jestli na to vlezu“.
Když jsme došli k soutoku Safíráku a Jizery, tak jsme docela čuměli, jak radostně a velice živě si voda skotačí přes všechny kameny v řečišti (zatímco v zimě se ta voda mezi stejnými kameny jen líně proplétala u dna). Podobnost se zimním stavem zmizela a zůstala jen jediná spojovací vlastnost = voda zůstala nádherně čistá a průzračná s rezavým až hnědým odstínem.
Chvíli jsme nad tím mudrovali, protože voda poměrně svižným tempem mizela do lesa, pak jsme nafoukli lodě a s myšlenkou „přece tam nic néni“ jsme se jeli nechat překvapit pro nás nově objevovaným úsekem řeky.
Asi jen s těžce poškozeným hlemýžděm v uchu bychom nezaregistrovali neobvykle vysoký sklon řeky, pod kterým voda pádila k první peřeji. Ta je hned zhruba 500 metrů od startu. Tady se sklon ještě zvýšil, voda mizela mezi balvany a nebylo vidět, kudy dál vede správná stopa. A hlavně peřej vlastnila pro mě jeden z důležitých indikátorů = nebylo vidět spodní hladinu. Což logicky signalizuje zvýšenou legraci. Proskočil jsem prvním dropem, abych viděl do peřeje a najednou se nabídla jasná linka, kudy dál. Celé to bylo dlouhé asi 200 metrů, poctivá ww3, nezáludná a krásná.
Za krátkou dobu jsme dojeli k daleko zábavnější peřeji, kterou bych klasifikoval jako kontinuální ww3+ s délkou cca 500 metrů. Stejný scénář průjezdu. Není vidět kudy jet, voda mizí kdesi mezi balvany a prostě je potřeba zase proskočit přes první hopík a nakouknout bez ostychu dále. Pak to v průběhu etapy ještě několikrát zopakovat. Nakonec to čtení stopy šlo celkem dobře, protože sklon byl tak velký, že bylo další části vždy vidět pod sebou jako v panoramatickém divadle. Cesta postupně vedla nepravidelným kličkováním z leva doprava a zase zpět, občas nutnost se vydýchat v pulzujícím vracáku za balvanem uprostřed řeky. Bylo nám jasné, že je potřeba precizně zvládnout jízdu v souvislé slušně těžké, ale přitom nezáludné peřeji, s vydatně propěněnou bílou vodou. Miluju přírodní řeky, protože mají málokdy nějakou úplnou nelogičnost (kterou by nešlo přečíst). Nakonec to celé klaplo i na této druhé peřeji, ale plavat bych tam rozhodně nechtěl – přinejlepším by se člověk nepříjemně pomlátil o kameny, na možnost zaklínit si nohu pod kámen a přitopit se jsme raději vůbec nemysleli.
Měli jsme za sebou cca 2 km dlouhý úsek parádní vody se skvělým pádlováním a vypadalo to, že tím všechny zážitky končí, protože pod touto druhou peřejí začíná cca 2 km dlouhý úsek rychle tekoucí snadné ww1. Jitka pronesla něco v tom smyslu, že jestli bude něco ještě těžšího, než jsme právě projeli, tak vystoupí a přenese to. Tok myšlenek nad touto variantou mi ale přerušil žlutý kajak na boku, zaklíněný před námi v zatáčce pod kamenem uprostřed řeky. Byl zaparkovaný hezky kolmo na proud, takže se do něho plnou silou opírala voda. Jediné, co mě stačilo napadnout, že doufejme v něm už nesedí kajakář, to by mi asi neudělalo dobře, protože kajak tam evidentně dlel už delší dobu několika hodin. Proud nás rychle dopravil k překvapivě nepoškozenému Liquid Logic Jeff. Vycukli jsme ho, odnesli na vyvýšené místo na břehu, kde byl dobře vidět a odkud už ho ani vysoká voda nemohla vrátit ke splouvání řeky bez vědomí majitele. Pokračovali jsme dále v odpočinkové jízdě, kolem nás panenská krajina jak na Aljašce, hluboké odlehlé lesy, na březích zbytky sněhu – kdyby na břehu postával los nebo medvěd, a ve vodě kdyby plaval losos, vůbec bychom se nad tím nepodivili!
Když už jsme začali pomalu vyhlížet vysoký železniční most, tedy cíl naší plavby, uslyšeli jsme za zatáčkou další hukot vody – že by tam byla ještě další peřej? No jasně že byla! A to dokonce nejvýživnější z celé dnešní etapy - celková délka této závěrečné peřeje nakonec byla zhruba 1 km.
Peřej si nás nenápadně natáhla vstupenkou ww3 s délkou cca 200 metrů. Důvěřivě jsem se nechali nalákat k vjezdu a voda zvolna přitvrdila na obtížnost ww3+ (dalších cca 200 metrů). Opět zde byla vhodná strategie postupného sjíždění malých kousků z vracáku do vracáku, odkud se dala načíst další správná stopa. Opět kličkování peřejí od jednoho břehu ke druhému břehu s nutností precizního vedení lodě tam, kam potřebuje jet kajakář, nikoli tam, kam tlačí voda. Po této pěkné vstupence jsme dojeli k tak zablokovanému místu, že jsem musel vystoupit a kouknout z kamene uprostřed řeky, kudy jet dále? Jenže jsem před sebou až kam jsem dohlédl viděl už jen nečisté lajny se skoky přes kameny. Což pokračovalo v podstatě až do úplného konce etapy, tedy dalších cca 600 metrů. Voda tady se vyznačuje jen nesnadno čitelnými průjezdy a má kontinuální obtížnost ww4 = takže nutno vypnout hlavu, nedělat žádné chyby a jedééém! Pro lepší představu: v této závěrečné části má peřej charakter a obtížnost zhruba jako Tobogán na Kamenici, jen to tady není ojedinělé místo (jako na té Kamenici), ale se sklonem modré sjezdovky ve Špindlu to celé trvá už zmíněných 600 metrů. :-)
Shrnutí: pro mě je tenhle úsek nejhornější horní Jizery objevem sezóny! Fantastické a krásné pádlování v příjemně těžké vodě. Chápu, proč se o tom moc neví = protože se tam není snadné dostat. Na start 2 km pěšky, z cíle dalších 1,5 km pěšky k autu. Neexistuje na to vhodný vodočet a asi to má vodu jen málokdy, takže je potřeba mít velký kus štěstí? Ale pro mě je to jednoznačně etapa, kvůli které stojí za to zvednout zadek a jet si zapádlovat!
Praktické údaje: doba čisté jízdy po vodě = cca 2 hodiny (plus cesta pěšky na start a z cíle), velká výhoda je mít řidiče, který převeze auto do Dolního Kořenova (Martinské údolí), jinak je nezbytné z cíle dojít zpátky pěšky k autu na parkoviště k Bukovci, tedy dalších cca 6 km do kopce. Spád popisovaného úseku Jizery je 110 metrů na celých 5 km délky (což je cca 2x vyšší sklon, než má slalomářský kanál v Tróji) a perličkou je, že poslední 1 km peřej má spád dokonce cca 30 metrů (tedy cca 3x více, než Trója).
A pro jistotu ještě doplním: úsek vhodný jen pro zkušené kajakáře.
Teoretická poznámka, kterou bych rád čtenářům doplnil další informace do ucelené podoby: pod železničním mostem, kde jsme měli konec našeho úseku, je jez a pod ním jsme ze břehu nakoukali, že naše poslední peřej pokračuje dalším skoro 1 km dlouhým kusem, ze břehu jsme odhadli jeho obtížnost na ww4+. To se nám zdá už jako hodně těžké, ale třeba na to někdy taky najdeme odvahu? Uvidíme… No a pak dále pokračuje další 1 km snazší úsek (tipujeme to na ww2) a to až k pověstnému Cutisinu (cca půl kilometru dlouhý úsek pekla na zemi začínající od silničního mostu a končící na křižovatce Mýto, úsek má v kontinuální obtížnost ww4+ se závěrečným místem ww5), ale to už je fakt úplně jiná liga.
Pádloval: bOSÁK a Jitka K.
Zapsal: bOSÁK
